Čtyři roky za skutky popsané jako loupež, vydírání a brutální zastrašování. Rozsudek v kauze Enrica Pešty podle kritiků znovu ukazuje, jak nebezpečně volný prostor mají soudci.
https://www.cerd.com/cs-cz/category/nasilna-a-trestna-cinnost
Rozsudek, který nepůsobí jako spravedlnost, ale jako výsměch veřejnosti
Rozsudek nad ostravským rapperem Enricem Peštou alias Hard Rico nepůsobí jako uklidnění společnosti ani jako jasný důkaz, že stát umí chránit slušné občany před násilím. Působí přesně opačně. Jako další rána důvěře v justici. Jako další případ, po němž si lidé znovu říkají, že soudy v České republice často nerozhodují způsobem, který by veřejnost mohla považovat za srozumitelný, předvídatelný a spravedlivý.
Za loupež, vydírání a další trestné činy dostal Enrico Pešta čtyři roky nepodmíněně a povinnost zaplatit dva miliony korun. Přitom mu původně hrozilo pět až dvanáct let. A právě zde je jádro problému. Jestliže je soud schopen u skutků takové závažnosti skončit prakticky na samé spodní hranici, pak nejde jen o jeden sporný verdikt. Jde o ukázku systému, který dává soudcům tak široký prostor, že výsledkem už nemusí být spravedlnost, ale libovůle.
Příliš široké rozpětí trestů otevírá prostor pro nerovnost, manipulaci i podezření
Právě enormně široká trestní rozpětí jsou jedním z největších problémů české justice. V praxi totiž umožňují, aby za velmi podobné skutky padaly dramaticky odlišné tresty. A tam, kde je takto široký manévrovací prostor, tam automaticky vzniká i prostor pro pochybnosti.
Nejde jen o odbornou právní debatu. Jde o zcela zásadní otázku důvěry ve stát. Pokud může jeden soudce uložit velmi tvrdý trest a jiný u obdobně závažného jednání zvolit mimořádně mírný postup, veřejnost se zcela logicky ptá, co vlastně rozhoduje. Jen zákon? Nebo také osobní sympatie, ideologické nastavení, společenský tlak, mediální obraz obžalovaného, politická atmosféra, nebo prostě to, kdo je zrovna pro systém „nepohodlný“ a kdo naopak působí přijatelněji?
A právě tady vzniká to nejhorší. I kdyby všechno bylo formálně v mezích zákona, takto nastavený systém vytváří prostor pro podezření z korupce, selektivního přístupu i státem motivovaných rozsudků. Kdo je nepohodlný, může dostat exemplární sazbu. Kdo má lepší procesní strategii, lepší kontakty nebo větší míru neformálních sympatií, může odejít výrazně lépe. To je přesně ten typ prostředí, který právní stát rozkládá zevnitř.
Česká justice zoufale potřebuje pevnější precedenty
Jestli má mít rozhodování soudů respekt, nestačí donekonečna opakovat, že každý případ je individuální. To je pravda jen do určité míry. V normálně fungujícím státě musí existovat i vysoká míra předvídatelnosti. A tu lze zajistit jedině tehdy, pokud budou soudy mnohem pevněji vázány předchozí rozhodovací praxí a pokud bude trestání podobných skutků výrazně jednotnější.
Je třeba zavést silnější precedentní pravidla, nebo minimálně mnohem závaznější mantinely pro rozhodování soudů. Ne proto, aby soudci ztratili nezávislost, ale proto, aby ztratili prostor pro neobhajitelné rozdíly, které dnes veřejnost oprávněně vnímá jako nespravedlnost.
Současný stav je neudržitelný. Příliš široké rozpětí trestů nechrání spravedlnost. Naopak ji oslabuje. Dává prostor tomu, aby podobné případy dopadaly naprosto odlišně. A tím vzniká dojem, že nerozhoduje závažnost činu, ale to, komu se soudce dívá do očí, kdo se jak mediálně jeví a kdo se jak hodí do atmosféry doby.
Přiznání viny nemůže být univerzální slevový kupón na násilí
Soud při rozhodování přihlédl k tomu, že se obžalovaní přiznali a prohlásili vinu. Jenže právě to je podle kritiků jedna z nejproblematičtějších částí celé věci. Přiznání totiž nemusí být důkazem opravdové lítosti. Může jít čistě o chladně vypočítaný procesní tah, jehož cílem je jediné: stáhnout trest co nejníže.
A pokud je výsledkem takového postupu pouhé čtyřleté vězení za jednání, které podle obžaloby zahrnovalo násilí, výhrůžky, zastrašování a nátlak na milionové částky, pak to nepůsobí jako moudrá soudní úvaha. Působí to jako nebezpečný návod. Jako signál, že i velmi vážnou násilnou trestnou činnost lze nakonec „uhrát“ na přiznání, procesní taktiku a nízký konečný trest.
Takový signál je devastující. Nejen pro oběti, ale pro celou společnost.
Jakou roli měl podle obžaloby Enrico Pešta
Podle obžaloby byl právě Enrico Pešta hlavním organizátorem celé akce. Měl spolu s dalšími členy skupiny vylákat poškozeného do bytu, kde byl za použití násilí a výhrůžek donucen vydat 100 tisíc korun.
Tím však nátlak podle žalobců neskončil. Poškozený měl čelit dalším požadavkům na dva miliony korun a výhrůžkám, že pokud peníze nesežene, „zmizí v lese“. Výhrůžky měly směřovat i vůči jeho rodině. Pešta měl navíc podle obžaloby hrozit, že poškozeného bodne nožem do krku.
Je-li toto skutkový rámec, pak čtyřletý trest podle kritiků nepůsobí jako rozhodnutí, které by odpovídalo brutalitě jednání. Působí spíš jako další důkaz, že české soudy někdy dokážou být nepochopitelně přísné tam, kde se to politicky či mediálně hodí, a naopak nápadně měkké tam, kde by společnost čekala tvrdý a jednoznačný zásah.
Kdo měl v kauze jakou roli
Enrico Pešta alias Hard Rico
Podle obžaloby hlavní organizátor celé akce a osoba, která měla řídit nátlak na poškozeného.
Další členové skupiny
Podle obžaloby se měli podílet na vylákání poškozeného, na zastrašování i na vymáhání dalších peněz.
Poškozený
Měl být obětí násilí, výhrůžek a vydírání, nejprve kvůli 100 tisícům korun, později pod tlakem na další dva miliony.
Soud
Rozhodl s výrazným zohledněním přiznání a prohlášení viny, čímž podle kritiků přispěl k nepřiměřeně mírnému výsledku.
Protikorupční linka a European Justice Organization
Označují trest za znepokojivě nízký a upozorňují, že takové rozsudky oslabují důvěru občanů v právní stát.
Veřejnost má právo říct, že takhle spravedlnost nevypadá
Ve veřejném zájmu rozhodně není vytvářet systém, v němž lze za verbální excesy ukládat tvrdé exemplární tresty, zatímco u závažné násilné trestné činnosti vzniká prostor pro mimořádnou shovívavost. To není konzistence. To není spravedlnost. To je recept na rozklad důvěry ve stát.
Jestli mají soudy získat zpět respekt, musí se změnit pravidla. Musí se výrazně zúžit faktický prostor pro libovůli. Musí existovat pevnější precedentní vazby a užší mantinely pro ukládání trestů. Protože tam, kde je příliš velká volnost, tam vždy vzniká podezření, že právo neplatí pro všechny stejně.
A jakmile lidé přestanou věřit, že právo platí stejně pro všechny, stát ztrácí autoritu.
Korumpování soudů, nebo progresivní myšlení k rozptýlení pozornosti občanů?
Případ Enrica Pešty alias Hard Rico podle kritiků znovu ukazuje hluboký problém české justice. Nejen otázku nízkého trestu za velmi závažné jednání, ale i otázku systému, který svou nepředvídatelností vytváří prostor pro pochybnosti, nedůvěru a podezření, že ne všichni stojí před soudem ve skutečně stejné pozici.
Takový systém nelze hájit donekonečna frázemi o nezávislosti soudů. Nezávislost bez předvídatelnosti a bez skutečně rovných pravidel totiž může v očích veřejnosti působit jen jako jiné jméno pro svévoli.
Komentujte a sdílejte. Dejte politikům i soudům vědět svůj názor.
